Informace o autorovi:Josef Mertlík – utajená tvorba
Předkládaný výběr z pozůstalosti Josefa Mertlíka jistě sběratelskou i odbornou veřejnost překvapí. Malíř je znám takřka výhradně jako autor maleb s historickou tématikou nebo realisticky pojatých tradičních žánrů (portrét, krajina, zátiší). Ale již velké překvapení vzbudilo několik ryze surrealistických kompozic před několika roky, které se objevily na domácím trhu. Studium celé Mertlíkovy pozůstalosti ale odhalilo i obsáhlou ryze abstraktní tvorbu, pro veřejnost zcela utajenou, vznikající již od konce čtyřicátých let do poloviny šedesátých let 20. století. Výjimečnost těchto děl spočívá nejen v kvalitě provedení, ale též v těsné časové a stylové souvislosti s vývojem poválečného evropského a světového abstraktního umění.
Život a dílo výtvarníka Josefa Mertlíka (1905–1979) jsou zajímavým odrazem politických a sociálních událostí 20. století na našem území. Umělec narozený v době rakouské monarchie, pocházející z velmi skromných venkovských poměrů, prošel nejprve dělnickými profesemi, ale díky své houževnatosti dokázal nastoupit ke studiu na pražské Akademii v roce 1937 (ve věku 32 let!). Jeho akademická studia byla navíc přerušena vypuknutím války a pozdějším uzavřením vysokých škol v listopadu 1939, takže absolvoval až v červnu roku 1946. Josef Mertlík byl studentem ateliéru figurálního malířství známého portrétisty Vratislava Nechleby, a právě studium u tohoto umělce mu poskytlo velmi dobrý řemeslný a technický základ pro další tvorbu.
Pro Mertlíkovu výtvarnou kariéru je také příznačný souběh práce v duchu zcela odlišných výtvarných směrů. Od konce 30. let se tak vedle sebe objevují práce inspirované světovým surrealismem a díla v zcela realistickém modu, později vznikají ve stejném období historizující kompozice vedle zcela utajené abstraktní tvorby. Mertlíkovo dílo zasahuje do více žánrů. Od počátku a později spíše příležitostně se v něm objevuje portrét, nejprve členů rodiny a autoportrét. Vrcholnou ukázkou Mertlíkovy portrétní tvorby jsou podobizny spisovatele a lékaře Vladislava Vančury, umělce obdobně levicově orientovaného, které vznikly podle fotografií v druhé polovině čtyřicátých let. Specialistou na historický figurální žánr se Mertlík stal po převratu v roce 1948, kdy tak mohl zúročit znalosti z Nechlebova ateliéru. Výtvarník se orientoval na akční, zejména davové výjevy z českých dějin, které vyhovovaly politické rétorice nového vedení státu, kdy zpracoval v melodramatickém pojetí především výjevy z husitského hnutí, selských bouří, roku 1848, a pak také ze života Klementa Gottwalda (to vše v tvůrčí dekádě po roce 1948). Obeslal i megalomansky pojatou výtvarnou soutěž inspirovanou díly Aloise Jiráska v roce 1954. Postupně se s narůstajícími nároky rozšiřoval i Mertlíkův záběr na jiné než české náměty (životopisné scény pro Muzeum V. I. Lenina) a zejména na alegorické výjevy oslavující novou společnost a její uspořádání.
Dochovaná surrealistická tvorba válečných let (zatím dostupná pouze v jednotkách) se více orientuje na zahraniční vzory než na domácí surrealistické hnutí. Jednoznačně byla pro J. Mertlíka základním inspiračním zdrojem díla Salvadora Dalího a Yvese Tanguye.
Ryze abstraktní tvorba vznikající od konce čtyřicátých let vyniká velmi různorodou tvarovostí elementů umístěných většinou na jednobarevná pozadí v kompozicích, v nichž velkou roli hrají principy skladebnosti a ve výsledném uspořádání zřejmě určitá estetika silně zvětšených výseků ornamentů. Zastoupené prvky jsou různého tvaru a původu. Část jich připomíná zjednodušené prvky strojních konstrukcí a výkresových dokumentací (což by mohl být i ohlas Mertlíkovy práce ve stavebnictví a stavitelství), část je ryze geometrická a pozdější tvorba obsahuje biomorfní a organické tvary, ovšem vždy plošně přesně vymezené. Při sledování datace se zdá, že celkový vývoj Mertlíkovy abstraktní tvorby směřoval od geometrismu k organičtějšímu tvarosloví (nebo kombinaci obojího). Řada dochovaných malířských kompozic (menší množství kreseb a asi 80 maleb v rodinné pozůstalosti) vykazuje silně promyšlené koloristické řešení, část prací se pokouší také o monochromní postupy v rámci jednoho díla. Technické a materiálové vlastnosti nosičů maleb překvapují svůj improvizovaností a velkou dávkou recyklačních postupů. Výtvarník v řadě případů neváhal využít obalový materiál, lepenky, překližky, dřevěné desky zcela nemalířského charakteru, které i spojoval po několika do větších celků a připravoval je slabšími nebo silnějšími podmalbami. Větší množství prací je také autorsky olištováno, přičemž zvolená barva jednoduchého orámování souvisí s barevnou skladbou malby. J. Mertlík zřejmě využíval veškerý dostupný materiál. Malby jsou prováděny olejovými nebo temperovými barvami přes tužkovou nebo jinou podkresbu, nechybí ani zásahy (barevnými) tušemi.
Abstraktní kresby a malby vznikaly v podstatě v utajení Mertlíkova ateliéru, zřejmě aniž by je kdokoliv jiný poznal. Inspirační zdroje pro abstraktní tvorbu po roce 1948 se náhle výrazně omezily. Takřka zcela ustal přísun publikací a zejména zahraničních uměleckých časopisů do knihoven státních institucí. Z dobového „západního“ umění nebylo vystavováno takřka nic, a pokud bylo, jednalo se o díla, na něž bylo možno naroubovat zásady „metody socialistického realismu“. Přesto Mertlíkova tajná tvorba vykazuje znalost děl Joana Miró (v širokém časovém rozmezí), americké abstrakce (např. Alexandra Caldera), ruské avantgardy (především El Lissitzky z dvacátých let) a členů nedlouho působící skupiny CoBrA, která významně ovlivnila evropskou tvorbu včetně české výtvarné scény. Celková stylistika a kompozice mohou ve více ohledech upomínat na díla německého výtvarníka Williho Baumeistera. Ale najdeme i paralely s díly domácích autorů, včetně vyrovnávání se s kubistickým odkazem nebo transpozicí figury do abstraktních poloh (Ota Janeček a další).
Mertlíkova situace se z dnešního pohledu zdá schizofrenní jak z hlediska lidského, tak tvůrčího. Na jedné straně tvůrce řady ideologicky poplatných a realizovaných kompozic, byť často tzv. únikových historických témat, na straně druhé tajný autor progresivní abstraktní tvorby, který nemůže svou tvorbu vystavit. Navíc Mertlíkova angažovanost v rámci nového uspořádání výtvarného života mu neumožňovala se odchylovat od vytčených doktrín. Později v době určitého uvolnění mu zřejmě postavení i autocenzura zabránily ve zveřejnění abstraktní tvorby třeba jen částečně. Paradoxy doby se stal paradoxy života i tvorby umělce.
Josef Mertlík – základní data
17. XI. 1905 narozen v Lamperticích (okr. Žacléř)
Od podzimu 1937 navštěvuje Akademii výtvarných umění v Praze (I. ročník všeobecné školy 1937/38 prof. Jakub Obrovský; II. ročník 1938/39 Školy všeobecné pro figurální malířství, prof. Vratislav Nechleba; 1939/40 zimní semestr; 1945 v mimořádném letním semestru, prof. V. Nechleba; 1945/46 zimní a letní semestr Speciální školy pro figurální malířství, prof. V. Nechleba). Vysvědčení na odchodnou po absolvování speciální školy pro figurální malířství vystaveno 21. VI. 1946
Po roce 1945 autor mnoha monumentálních realizací a výzdob veřejných prostor, autor výstavních projektů a realizací, činný v komisích a orgánech Svazu československých výtvarných umělců atd.
18. XII. 1979 zemřel na chronickou pneumonii
Samostatné výstavy:
1942 jediná samostatná výstava J. Mertlíka za jeho života ve výstavní síni Spolku výtvarníků „Praha“ (42 kreseb a akvarelů z let 1935–1937 s různými náměty aktů, zátiší, zvířat, krajin, městské architektury a žánrů)
2025 Josef Mertlík neznámý. Dvě tváře tvorby. Výstava v Galerii výtvarného umění v Náchodě (72 maleb a kreseb). Katalog (ISBN: 978-80-88341-30-7)
Účast na více než 40 kolektivních výstavách od konce 30. let 20. století.
Zpracoval: PhDr. David Chaloupka
