Horb Max (1882 - 1907)
Náměstí, (1907)
Předložený obraz „Na náměstí“ je dle mého soudu autentickým, motivicky typickým, sběratelsky vzácným dílem Maxe Horba, německo-českého malíře židovského původu, blízkého přítele Jiřího (Georges) Karse a především člena skupiny Osma, která svou uměleckou progresivností a proevropskou orientací položila základy českého moderního umění, na nichž stavěly další výtvarné generace. Pro svůj suverénní expresionismus byl Horb dobovou kritikou považován za silný a slibný talent, avšak osud mu vyměřil jen pětadvacet let života. Autorovo dílo, zahrnující portréty, krajiny, zátiší, městské motivy i kresebné karikatury, čítá jen několik desítek obrazů. V roce 1903 se stal žákem Franze Thieleho na Akademii výtvarných umění. Tam se setkal se silnou generací mladých umělců, z nichž řada byla nespokojena s konzervativním systémem výuky. V říjnu roku 1906 odešel studovat do Mnichova, kde ho počátkem příštího roku zastihlo pozvání k plánované výstavě skupiny Osma. Byl to Willi Nowak, který Horba oslovil. Miroslav Lamač uvádí, že jedním z důvodů mohly být i Horbovy společenské kontakty - znal se s mnohými pražskými německými intelektuály a jeho prostřednictvím si možná chtěla Osma zajistit větší ohlas výstavy. V každém případě je pravdou, že Horb měl styky v literárních kruzích – dávno před Kafkou se například stal přítelem Maxe Broda. Ten také na výstavu napsal nejkladnější kritiku. Vystoupení skupiny Osma bylo „pumou“ proti stojatým vodám tehdejšího umění. Mělo ráz sebevědomé výzvy, manifestačního gesta, které nepostrádalo společensko-politické zřetele. Tito mladí, jak napsal F. X. Šalda, šli proti „zbabělosti myšlenkové, tuposti ducha i surovosti srdce“, které nebylo „někde v ústraní, (…), nýbrž rozpínalo se na plném slunci…“. A tak se 18. dubna roku 1907 poprvé otevřely dveře výstavního sálu v pronajatém obchodu v Králodvorské ulici č. 16 za Prašnou branou. Vystavili tam Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Otakar Kubín, Willi Nowak, Bedřich Feigl a Max Horb. E. A. Pittermann (Longen) měl své obrazy ve výklenku za plentou a bylo možno je shlédnout na požádání (byl ještě studentem Akademie se zákazem vystavování). Reklamní figuríny, vlastnoručně umělci vyrobené, nosili najatí posluhové po pražských ulicích, s cílem nalákat návštěvníky. Finančně zaštítil celou akci především Willi Nowak, a to poněkud bizarně z bolestného, které dostal za postřelení při jakémsi honu. Katalog, pouhý list papíru, je nadepsán velmi jednoduše, Výstava 8 Kunstausstellung, a obsahuje jen jména vystavujících a čísla exponátů. Horb vystavil čtyři práce, č. k. 46-49, z nichž jedno bylo dle Brodovy recenze „Mnichovské náměstí“ (1907, Národní galerie v Praze). Nejvíce exponátů měli Bedřich Feigl (18) a Willi Nowak (16), další dva čeští Němci. Právě touto česko-německou prezentací se vystoupení Osmy vymykalo ze zvyklostí tehdejšího pražského výstavního života. Podobný kontakt s německými umělci v předcházející generaci nenacházíme. Dosvědčuje to, že pro mladé umělecké pokoleníbyly tvůrčí záležitosti nadřazeny národnostní problematice. Druhé výstavy skupiny, konané v červnu a červenci 1908 v Topičově salonu, se Horb již neúčastnil. Zabránila tomu jeho předčasná, náhlá smrt ve věku pouhých pětadvaceti let. Umělec byl pohřben na Novém židovském hřbitově v Praze a neobvyklý secesní náhrobek mu vytvořil Jan Štursa. Následujícího roku vydal Jiří Kars (kterého Horb zachytil v sugestivním portrétu) na jeho památku album se vzpomínkami přátel a reprodukcemi vybraných obrazů a kreseb. Posmrtná výstava jeho děl se konala roku 1909 v Rudolfinu. Posuzovaný obraz „Na náměstí“ spadá do žánru městských motivů, který malíře ve zvýšené míře fascinoval. Vybíral si zejména pohledy na náměstí oživená čilým ruchem. Podobně jako jeho blízký přítel Jiří Kars, i on byl ovlivněn německým impresionismem zejména v podání Maxe Liebermanna (1847-1935), jehož s oběma autory spojoval také židovský původ. Jak později dosvědčil Kars: „Byla to doba impresionistů, naše zraky se upíraly k Liebermannovi, Slevogtovi a začínali jsme chápat malby Maneta, van Gogha, Renoira a Cézanna.“ Posuzovaný obraz dokládá, že Horb dospěl k suverénnímu, uvolněnému projevu vyznačujícímu se zručnými tahy malířského rukopisu. Formou brilantní malířské zkratky dokázal zachytit ženy i muže, jak si ve svátečním oblečení vyšli na náměstí, koňský povoz i pouliční prodavačku květin. Ztvárnění rušného prostoru města pak autor vycizeloval a dovedl k programové moderně v neklamně pozdějších, ryzím expresionismem ovlivněných obrazech jako „Mnichovské náměstí“ (1907, Národní galerie v Praze) nebo „Náměstí“ (kolem roku 1907, GASK). Posuzovaný obraz „Na náměstí“, krásná reflexe živé duše města, malovaná sytou barevnou pastou, poodhaluje zase o kousek roušku tajemství, dodnes zakrývající osobnost Maxe Horba. Jak již kdysi napsal autorův přítel, německý prozaik Paul Leppin: „Nikdo z nás ho neznal úplně, protože své nejoblíbenější a nejskrytější zamlčoval. (…) Byl mistrem všednodennosti, která ho obklopovala, kterou oceňoval s tichým smíchem, s vážným vtipem, s chytrou ironií, vždycky s vlídností.“
PhDr. Rea Michalová, Ph.D., Historička umění a kurátorka